Je oheň založen. Už na milosti nedám,
jež hladové mne chtěly přivítat.
Červený kohout nad střechami chaty
za chvíli začne kokrhat.
Co rozkvetlo tu – rudým zkvetlo květem
pod chladem smutným podnebí,
hle, duše má, už toho květu bylo
nám tolik potřebí!
Ó, příliš mámily svou bělí lilie,
však ruce zhrubělé jich měly nejvíce.
Života záhon nejvíc zpustošili
ctní svatí, světice.
Pod střechou společnou teď ještě s nimi žíti?
– Je oheň založen. Žhář kráčím v dálavy.
Je škoda milostí. Zde moh jen účinkovat
lesk nebes krvavý.