Večere, klidný večere,
kdo by tě neměl rád?
Jak děvče najednou přibíháš
s úsměvem ze zahrad –
vidím tě, z tebe vše miluji,
ač stíny ke všemu přilnuly,
vše je tak jasné – co prožijem’,
stejně jak věci, jež minuly...
večere, klidný večere!
Mračna, vy vojska bez hlesu,
za čím tak letíte?
Mé srdce je pro váš let hladovo,
vy o tom nevíte –
hladoví pro vás i nitro mé,
vaši hru smělou vám závidí,
moci se taky dát unášet,
bez cíle, bez vášně, bez lidí –
mračna, vy vojska bez hlesu!
Měsíci, hvězdy pobledlé,
co že se smějete?
V touze že komicky vypadá
člověk snad chvíle té?
Nevidím svět, kopec ohromný,
jediný Olymp ční z prostoru –
proč že by brouk nemoh’ dolézti
po něm až pod vás tam nahoru,
měsíci, hvězdy pobledlé?
Noci, ty noci hluboká,
bezedná, záhadná –
tebou se duch můj propadá
v bezsvětí, do prázdna,
tebou však duše má letí výš
nad témě nejvyšších v světě hor,
tam ve svém propuká šílenství
a padá k zemi jak meteor –
noci – ty noci – hluboká!