Jak často, básně tvé když čítám
a nevím, kudy z nich a kam,
já na křesťanskou tvoji bytost
si v zamyšlení vzpomínám...
Zřím tvoji bolest, jak z ní křešeš
své čisté, dětské nadšení,
však tahle bolest, mistře drahý,
kde ta u tebe pramení?
Má každý svoji bídu drobnou –
je to snad kumšt však hojiti
se na nebesích za to, sám že
si’s vrazil špendlík do řiti?