IV.

Den druhý sedím v uherské krčmě... Podzimní slunce mi do čela svítí, myslím, že na břehu řeky si sednu a řeknu: Bože, dnes sejdu se s tebou?

Zvednu svou hlavu, bych tesknotu zahnal – aj – věru! Obrázek pěkný je na zdi... Černavá kravata pod vousem vlaje, nad vousem obličej mírný a svatý...

K čertu! Což šílím? Což zmát’ se mi rozum? Tvář ta se směje a směje se, směje... A tvář ta mrazivým pohledem bodá. – Dobrý den, grófe Andrássy Guylo!

– Dobrý den – pravím a zanech už žertů! – Dobrý den – pravím a zanech už vtipů! Přisám bůh, nejsou už hrdinské nijak, čpí to z nich prašpatnou civilisací!

A skoro zdá se, že tisíciletí u vás kdes usnulo na břevnech studní... Pohleď jen! Koho to na hřbitov nesou? Matku a syna, dceru a děcko!

A jejich hříchy, Andrássy Guylo? Nebyli pro mír snad jako tvůj bratr šlechetný, rytířský, vždy – s hlavou vzhůru Appónyi, hrdina parlamentární?

Kdo to těm mrtvým tam našeptá v hrobě, vše že byl omyl – ne rebelie – vše že se stalo snad náhodou pouhou, rozčilením, jež vysvětlit možno?

Kdo že to živým nám dokáže zítra, že naše hrozby jen na půl vždy platí, že Magyarország je nevěstou krásnou, kterou ctít – nutno je, Andrássy Guylo?

Milovat cizí sny vzácná je radost. Nám víno červené radost tu kalí. Pověz mi, grófe Andrássy Guylo, tvoje sny kdo z nás pomiloval?

Jestli je miloval – tlučhuba politik, jestli je miluje prázdná kdes hlava, to je dnes všechno. – Jdi na věky spat, dřív než-li před tebou umře tvá sláva!

Bývala nějaká, není dnes pražádná, bývala – zhynula. Kde kdo se stydí: Uprostřed Evropy – barbaři žijí na místě – lidí...