Ej – nepij, synku, červeného vína,
ej – nepij, synku, vína červeného!
Bílé vínko pije ten, kdo neproklíná,
rudé vínko ten, kdo z rodu prokletého...
Ale ty ho nepij – spíš ho na zem vyli’,
raděj sklínkou třiskni, než bys duši opil!
Červené tvé vínko krví nabarvili,
ti, co’s řeči jejich dosud nepochopil.
Jak ti namíchali mok ten žhavě žhavý!
Jak ti otrávili pramen veselosti!
Na Černové leží hlava vedle hlavy –
po maďarsku sám se služný dneska hostí.
A již zvedá číši, a již povel dává...
a již hučí rány... Vínko červené,
při tobě se časem ledasco již stává,
proč však dneska je tě jako z pramene?
Proč nám zase svítíš jenom krví, krví?
Proč nám žilou pouští cizí veselí?
Což jen – naše vzdechy cizí pole zmrví?
Což jsme odsouzeni, bychom vymřeli?