Ty jsi moje vášeň celá,
ty jsi vlastně moje zem’!
Chtěl bych věru přikován být
ku tvým bokům řetězem –
tys mne jistě ráda měla,
odvaha je v prsou tvých,
tak tě ve svém srdci nosím
jak svůj ráj a snad i hřích.
Byl bych schopen pro tě zrady,
když si na tě vzpomenu,
doved’ jít bych pro tvůj úsměv
třeba středem plamenů,
kde je sláva, ihned slyším
temně tvůj vždy dunět štít,
jako řeka jde mou duší
bez hlesu tvůj vážný lid.
Stokrát zraněn v bitce perné
umřít chtěl bych pro tebe,
chtěl bych vzít si jednou s sebou
kus tvé skály do nebe:
přilétli by všichni ptáci,
ze skály by vzpučel strom
a Duch Svatý zas by vjížděl
v peklo jako blesk a hrom!