Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb,
tolik mé jítření vzrůstá!
Bůh ví, proč zase vzpomněl jsem
na lačná, žíznivá ústa.
Vzpomínkám takým včera kdes
divoce jsme se smáli...
Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb,
zlá bolest zas v srdci pálí.
Nevím už, na koho myslil jsem,
když jsem chléb rozlomil bílý –
skrčené reflexe zvedly se,
do ticha promluvily.
Zas prudce chápal jsem: život ten,
kdyby byl na sto let dlouhý,
nesplní nikdy, co my chcem’,
nesplní naše nám touhy,
nám, kdož jsme přišli šíř obzorů zřít,
slyšet vztek vzdálených moří,
a kteří nikdy snad nevzkřiknem’
až příliš bdělí své: Hoří!
Dnes zase v ústech zhořkl mi chléb,
tolik mé jítření vzrůstá!
Bůhví proč zase vzpomněl jsem
na lačná, žíznivá ústa...