Ten den byl opojný a přece tolik čistý,
jak v lesích by se narodila sláva.
Jak běžec doběh jsem a osud cenou sám
svou trubku stříbrnou mně do mých rukou dává.
Ji beru bez chvění a bez rozpaků také,
ač jistě prudký spěch krev žene do mých lící...
Ó slyším její hlas a hlavu hrdě pnu
nad půlnoc malátnou a život v koutě spící!
Přes hory doly zní dnes její hlas,
kazu v něm není, nejmenší dnes chyby:
spí láska v něm, že kdybych silněj zadul,
za ním i srny všechny přiběhly by.