Sklon tvojí hlavy – Lze se ještě modlit,
lze ještě prosit s pláčem ve tváři?
Je venku krásně, nebe rozjásané, –
do našich oken slunce nezáří...
Tvé zhaslé oči! – Ani výčitky již
nelze v nich čísti, ani prokletí.
Kouř k zemi stlačen po hrudách se plazí,
jsou marny – marny všechny oběti...
Tvé chladné ruce – nervosní a slabé
necítí soucit krve zjitřené,
necítí slzy, které bolest divá
v zamžené oči v pláči vyžene –
Dohráno – konec – Nezazní tu nikdy
radostné štkání – výkřik zoufalý?
Lze v soucitu jen vyčísti už kletbu –
tu strašnou kletbu: Co jsme čekali? –