Za tu jednu napsali to
za cypřišem do kamene:
Nenechávám vás tu, děti,
navždy nějak opuštěné,
na mé srdce vzpomínejte,
po kratičké věru době,
matkou jsem vám přece byla –
přijdu, poberu vás k sobě...
Cypřiš na strom dávno vzrostl,
kámen už se rozpadává,
hořký smutek s nebe padá...
O čem sní to tvoje hlava?
Jaký hlas jen zrodil se to
v chmurách časů, v jejich zlobě?
Zní to jako harfa zlatá:
Přijdu, poberu vás k sobě...
Jaro je... Jdu slepý květy
dětsky oddán věcem vyšším...
Druhá matka mluví ke mně,
je to Země, já ji slyším...
Jak by ruce podaly si,
dívaly se na mne obě –
okamžik – a jen se zřítím,
poberou mne prostě k sobě.