Snad v kolébce už nám to matka zpívá,
plášť života že zlatem prošit bývá,
za zlatým sluncem jdeme život celý,
však zlatý plášť jsme nikde neviděli.
Plášť lásky zas prý z modré bývá ušit
a nebe lze prý prožít s ním i tušit,
s ním pod hlavou smíš v branách ráje spáti,
leč tvoje mládí už se nenavrátí.
I přijde Smrt, plášť rudý visí na ní.
Ze všeho zbude jenom vzpomínání.
Nadarmo před ní blednem a se rdíme,
vše jako sníh kdes na srdci nám dříme.
Tak bude zítra, jako bylo kdysi.
Sto barev pro nás osud vymýšlí si
a mládí zatím krásu zná jen jednu:
své srdce dej mi, já tě k nebi zvednu!