Můj příteli, jak lehko vyčítati
lze člověku, že zbaběle se vzdal!
Tvé psaní horlí, po východu volá
a plné práci, která jenom zpola
se povedla, jak ještě náš by planul
kdes ideál...
Jak nemocný si připadám dnes zase,
když píši ti... Já cítím příliv sil,
leč nevím, jak a kterak vše to říci,
já mluvit moh bych věcech o tisíci,
leč nechci, že jsem klidnou času práci
snad pochopil.
Mé staré snění, už jsem myslil věru,
že na něm pranic, pranic nedříme!
Ty budíš je – a já si lidsky říkám –
snad zas nás možná nedovede nikam,
leč budiž tedy! Zase zakotvíme,
kde musíme –!