DOKRVÁCELA

To bylo již na třetí den, co v krvi ležela a marně, marně čekala na příchod anděla.

Šla slabá, útlá, v rozkvětu za stromů hovoru. Šla přes rokle a přes strže tam – domů – nahoru...

Šla tklivá tak a oddaná po cestách ztracených, že neslyšela, v korunách když vichr zlý se zdvih’ –

– To bylo juž na třetí den, co v krvi ležela a horečnýma očima do nebe hleděla...

Na srdci tíha zabíjí. Strom ani nehne se. Po bouři divé těžký klid si uleh’ v pralese.

O, po stezičkách ztracených k ní nikdo nezbloudil, až teprv pozdě – třetí den, kdy neměla již sil...

Byl tulák to a citlivý, že nad ní zaplakal: Já miloval tě dávno již v samotě lesů, skal –

A pak ji zvolna vyprostil, až úzkostí se třás’: Můj život málo ceny měl, proč tvůj tak náhle zhas’?

Slz tisíc měla ve zracích, když bral ji v náruč svou a zvolna na cestu se dal s ní chůzí klátivou.

Zrak časem ještě utkvěl v nebi, jež dávno zněmělo. Umřela duše. Prudkou láskou se tělo zachvělo...

A den se chýlil ke konci... A dokrvácela. Pod její hlavou marně hřála má ruka rozchvělá.

Ty oči, oči nedočkavé a smutně zoufalé! Ne, nemohli jim porozumět mí tvrdí horalé!

Byla již půlnoc. Nesvítili. Jen měsíc v oknech plál. Však nadarmo u dveří hrubých jsem s břemenem svým stál.

Neb uvnitř báli se a báli, snad v žití poprvé. Na skalních hranách rozedřely se ruce do krve.

Snad báli se i mého hlasu, jenž hloubku smutku měl, a puklý zvon poplachem marným do jejich spánku zněl –

A zase lesy, lesy, lesy, a přísná krása hor. S hrobem a křížkem na něm prostým se dávám v rozhovor.

O jedné touze srdci svaté, jež štve a pohání. A o cestičce k nebi zlaté, kde číhá zklamání –