Písčitá výška... Na ní hřbitov starý –
rozpadlé zdivo, deštěm rozprýskané...
Jaký to den až k zešílení dusný –!
Do širých dálav kotouč slunce plane...
Z márnice už jen shnilá prkna shnila,
po hrobech kráčíš jako po pastvišti –
a přece někde je tu pramen všeho
a život odtud právě do tě prýští...
Co je to, nevíš... Jako panna stará
s úsměvem teskným márnice v dol zírá...
V kraj zíráš též a jediný máš dojem:
že dnes v něm jistě nikdo neumírá.