Daleko někde zrají révy –
Však u nás o tom nikdo neví...
Den chladný je a tesknou písní
podzimní vítr burácí,
a do kraje se rozeběhli
sentimentální žebráci.
Z nich každý těžký stesk má v očích,
a k tělu paže přimknuty.
Je věru trpko tady platit
životem cizí pokuty –!
Uvadly květy, zvadly růže,
jediná píseň jeseně.
I vlastní slovo chlácholivé
zní nesměle a zmateně.
A krev a krev se bouří, pálí,
však vášeň tu kdo pochopí –?
Zlekané v temnu mluví hlasy:
Kéž jsme už blízko potopy!
Kostelní zvony rozkvílely
se zbožným přáním spasení:
Jsme všichni lidé bídní, křehcí,
na cestě k nebi ztraceni –
Dítěti v pláči prs svůj dává
matička sešlá tíží let:
Posledním mlékem dnes tě kojím,
hořkosti zbývá v prsou jed.
Milenců štěstí zakrnělo
v hovory nudné zakleté.
Do slávy bajek nesmrtelných
se citát z bible připlete – –
Den chladný je, noc rozčiluje
nádherou nebes, svatých hvězd,
za naši hvězdu odříkává
kněz smutné: Dokonáno jest!
Však srdce moje náhle bije
divokým rytmem života.
Do jiných světů plných květů
se dívá moje Golgota...
Daleko někde zrají révy –
Však u nás o tom nikdo neví...