Tak nikdy snad nekvet’ starý ten akát!
Najednou v bílý se zahalil šat.
Oh, srdce moje, pojď spat, pojď spat!
V podvečer jarní snad k nijaké písni
pro tuhle krásu se nedáš mi zlákat?
V měděných parách čerň mátožných stínů
zapadá, splývá... Ten rozmilý klid
i my jsme, děťátko, chtěli kdys mít,
pro lásku člověk i do bahna skočí –
stromek však tvůj proč bez květu hynu?
Tak nikdy nekvet’ snad akát ten starý!
Uctivě smekám – však před kým – kdo ví?
Celý můj život zle nehotový
na slávu trav polních pro tebe myslí –
na bouře, zrozené tichými jary...