Tu píseň, kterou číst zde budeš,
jsem neskládal jen pro tebe,
tu píseň jednou prožili jsme
až někde u vrat do nebe.
Je chvatně psána, rychle tkána,
že pro všechny, to vycítíš.
Chvílemi báli jsme se rána,
že zítra bude pozdě již.
Když na ty chvíle myslím nyní,
je mně, že v okně pokoje
kdos velký na mne čeká s lodí,
s níž pryč musíme do boje,
kříž v okně na stěžeň se mění,
svit lampy dole z ulice
jak plachta vzlétá na znamení,
že zavřískne i polnice.
Co s vámi, řádky? Nejraději
bych větrům dal vás, papíry!
Ať chytne si je, kdo si říká,
že s chamradí spí běs víry.
Ten stěžeň v okně vyndáme-li,
i prapor moh’ by z něho být:
ty hory více na mně chtěly,
než veršem dá se vyslovit!