Jde večer velkým smutkem smutný,
a ulicí jdou žebráci.
V špinavých hadrech přejdou mimo,
ten kulhá, ten se potácí,
ten vraždí všechno pohledem,
ten v zoufalosti stojí něm...
– Neslyšel’s? – V pestrém hluku včel
jako by buben zabzučel...
Má večer svoje kouzlo svůdné,
a ženy jdou zas středem všech,
bez lásky ta zde skoro zmírá,
ta motýla má na ústech –
však všechny – úsměv na líci
jdou vstříc své vlastní vichřici...
– Neslyšel’s? – V pestrém hluku včel
jako by buben zazvučel...
Den za dnem víc mé srdce stůně
a marně bolest přemáhá.
Nás všecky zradí život jednou
a marna všechna odvaha?
Slyš! Kterak buben vábí zas:
Je války čas! Je války čas!
A kdo jím srdce omámí,
jde za námi – jde za námi!