Když zřím vodstvo, jak se vzdouvá, jak by břehům utéc’ chtělo,
když mé nervy v struny spřádáš, v housle měníš moje tělo,
když tě slyším, jak se řítíš, kyklopská jak věž když padá,
když tě chutnám, jak jsi slaná, jak jsi z ledu, ale mladá,
když tě hmatám kolem sebe, šťasten, že jsem tobě blízko,
konečně co zchvácen klesám v pustém břehu za skalisko:
proč mi z tebe deště piští jako píšťal z varhan lesy,
proč mší slavnou do mne biješ, zrozenou kdes nad nebesy,
proč já slyším kletby z tebe stejně jako výkřik spásy,
proč mi z tebe chorál duní, který svátky u nás hlásí?
Což jsi obřad nejslavnější, na který jsme zapomněli,
ty ho nosíš dosud v hlavě, ty ho ještě umíš celý?
Voláš-li mne – na sloup vzduj se, lidská veš-li nejsem drzá –
mršť mnou tam, kde v tichu čirém duha v mléčný opál zmrzá!