BOUŘE NAD LESY

Slyš, stromy na večer jak divně hovoří, slyš stromy pod lesy, slyš jejich divný smích! Jako když první bouř se rodí v pohoří a první hrom už mumlá v nebesích –

ej, hojá – hoj..! Teď větve srazily a práskly haluzemi, teď natáhly zas pně a zase tiše stojí – jako když láska rve se s nadějemi

a rozhodného útoku se bojí – ej, hojá – hoj! Slyš, teď to šumění zní známým chichotem, brunátný plášť se s nebe v lesy spouští...

Ó, slyš jen srdce své! Což nechvěje se zem’? Jsi všemi opuštěn, zas v beznadějné poušti – ej, hojá – hoj! Hrajte tu píseň však, vy hudci nad hvězdami,

a nedopřejte v noci stromům v lese spát – ať hřímá vše kol zkázy fanfárami, když dole vyje pes a člověk zas má hlad – ej, hojá – hoj!

Slyš – stromů úpění jak rozlehlo se zas, slyš, kterak hovoří teď bouře pod lesem! – Jsme, bratře, u tebe a slyšíme tvůj hlas a stesk tvůj do ráje i v peklo zanesem’ –

ej, hojá – hoj! Tam všechna lítost tvá ho v branách přibije a místo hřebíku dá celý život lidský. Když smysl života jen chvíli marný je –

mstít se a bouřiti už proto budem’ vždycky ej, hojá – hoj!