BONACA

Mdlým bezvětřím je všechno prosyceno, pot stéká s čela, duše nevzlétá. Jsme v jícnu prázdna, které ztrácí jméno, vše špinavá je, stará paleta,

již malíř pustil usnuv náhle z ruky – a přece v zemi kdes to klokotá, je slyšet tenké, přetajemné zvuky či polnici kdes v srázech života.

Což blíží-li se najad tlupa z dáli, jež mizí potom stínem v povětří? Což kdyby se tu někde rozehráli ti, kdož ni sídel rajských nešetří,

což kdyby strážcem žádným neviděni se v mlhách vrhli svoje na dílo, hráz protrhli, jež jejich hrází není, by moře se zas jinam přelilo?

To bezvětří! Tam na ostrůvku hyne s psem koník, jak je člověk vylodil, že pomocníky potřeboval jiné a starým smrt hned nepřál za podíl...

Je pusto tam... jsou mrtvi asi oba – což neozve se zase v skalách sten, že Velký Pan je mrtev, šťastná doba že zapadla a vše je smutek jen?

V tom bezvětří kdos kozelce však metá v závoji par a je to jako dech. Hle, někdo, kdo se propad střechou světa a sjíždí v moře lehce po křídlech!

Hle bůh, jenž pevně do očí mi zírá: má pysky jako růži v rozpuku, má sílu v prsou, která neumírá, a krásu v letu chytá za ruku.

Je udýchán. Co honí honbou divnou? Co přišel z ticha vlastně vymámit? Což honí stíny, které neoživnou? Byly mu chrámem schody pyramid?

Mé oči přišels prostě napojiti? Tak přísně nehleď, spíš se pousměj! Je černý... V ústech dravčí zuby svítí, však jinak líc je Kristův obličej...