Tvou knihu když jsem včera dočet’,
já vyl jak utýraný pes.
Pojď – na nádraží spolu půjdem’
a pojedeme na Bezděz!
Že’s Máchou, musí každý uznat,
kdo čet’ tvé „Mládí trýzněné“...
Hle, Bezděz a tam lesy, skály...
Ty číst chceš? Počkej, ještě ne!
Hle, jezero, kde Vilém tesknil –!
Oh, časy „Májem“ vonící!
Nuž spusť, můj Mácho! Nebo raděj
mne po hlavě prašť palicí...