Po šest let už tady sedí,
sedí, sedí, debatují,
zatím co tam venku horem
nejkrásnější mračna plují,
země bouři nových květů rodí...
Po šest let už tady sedí,
debatují, křičí, pijí,
po šest let tu každý hledá
jen tu svoji melodii,
ptáci venku pořád po svém pějí...
Po šest let už tady někde
zatoulané mládí hnije,
zatím co tam venku dvanáct
na orloji světa bije –
jitro kohout za kohoutem hlásí...
A venku jde posvěcení,
jak má kněz být, přísné, vážné –
jak však tady vaše snopy,
ctěné panstvo, naváže a nažne,
snopy, z nichž to chlebem voní?