Jen hrdý být a všechno, všechno chtíti –
a člověk byl a ve štěstí tu žil!
Jen protkej všechno červenou si nití,
bys v labyrintu šedi nezbloudil!
Co příštích máš jen ve svých rukou chvil!
A všade zvláštní krásná záhada,
tvé říše všade velký kus a díl –
však měsíc denně jinak zapadá!
Jen klidný být a všechno prostě vzíti,
co anděl včera na úhorech sil!
Když v duši touha plamenem ti chytí,
dbej, touhou větší bys ji uhasil!
Tvůj život roste, o čems včera snil,
se s tebou v noci k spánku ukládá,
by zítra hlas tě šťastný probudil –
však měsíc denně jinak zapadá!
Ať tedy sopky na cestu nám svítí,
ať z lesů volá nočních ptáků kvil,
ať třepeme se jako kořist v síti,
nám v srdce strach se ještě nevloudil!
Však s námi osud vždycky dosud byl
a jeho přízeň ráda – nerada!
Již duní příliv věčně živých sil –
Však měsíc denně jinak zapadá..!
Je člověk tu, by jenom žil a byl?
Proč krotká zas tě vábí nálada? –
Ó příteli, já radu pro tě skryl:
Však měsíc denně jinak zapadá!