Jen hrdý být a všechno, všechno chtíti –
a člověk byl a ve štěstí tu žil!
Jen protkej všechno červenou si nití,
bys v labyrintu citů nezbloudil.
Co příštích máš jen ve svých rukou chvil!
A všade jakás krásná záhada,
tvé říše všade nejkrásnější díl –
však měsíc denně jinak zapadá.
Jen klidný být a všechno v hlavě míti,
co anděl včera na úhorech sil!
Když v duši touha plamenem ti chytí,
dbej, touhou větší bys ji uhasil.
Tvůj život roste, o čem’s včera snil,
se s tebou v noci k spánku ukládá,
by zítra hlas tě šťastný probudil –
však měsíc denně jinak zapadá.
Dnes ještě hory na cestu nám svítí
a v lesy volá nočních ptáků kvil.
Ač třepeme se v nejpevnější síti,
nám v srdce strach se ještě nevloudil.
Však s námi osud vždycky dosud byl
a jeho přízeň ráda – nerada!
Již duní příliv láskyplných sil –
Však měsíc denně jinak zapadá...
Já krví svou už nitku nabarvil,
proč zkvetla jí jen šedá nálada? –
Ó příteli, já radu pro tě skryl:
Však měsíc denně jinak zapadá!