Což kvete střemcha jako před časy?
Svět starých bájí ještě nepřešel?
Proč ruka knihu zase našla si,
s níž před lety jsem všechno přetrpěl?
Co divných dnů svět pro nás oba měl!
Co všechno hledal pohled zádumčivý
a na čem na všem vděčně neutkvěl! –
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!
Ni naši lásku zázrak nespasí,
a třeba snů se motýl všade chvěl.
Nad všechny dnešní trpké zápasy,
nám vyhoupne se horší nepřítel,
by tvoji krásu, moji touhu chtěl.
Chraň srdce svého prosté před ním divy,
by našim řádům svět náš rozuměl! –
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!
Ó stíny nebeské, teď hmotné bez krásy,
bez rajské únavy a bílých bez křídel –
vy prosté hlavy mé, vy věčna ohlasy –
vám píseň nejdražší kéž svěřiti bych směl!
Ji neste nad světy, ji neste do pekel,
ať v ocel ztvrdne mi, ať jenom nezpráchniví,
by jasným akordem svět kolem zazvučel:
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!
Pro vzácné chvíle nejněžnější pel
má všechno akcent nevýslovně tklivý.
Proč dneska věky duch můj proletěl?
Hle, Manon zemřela, a my jsme ještě živi!