Zastavte se, zastavte se nade mnou,
věčné věci se svou láskou tajemnou!
Pohár zmaru když se nejvíc nakloní,
z vás jen kdesi pod sluncem to zazvoní,
člověk že je brat
všeho bez výhrad!
Zastavte se, zastavte se nad námi,
věčné hvězdy, s hrou, jež muže omámí!
Šťastni když a bezpečni se cítíme,
my to víme, s vámi že se řítíme
v dálku, kde je hrob
všeho bez ozdob.
Stůjte však, ó stůjte ještě okamžik,
než vás protne náhle vzteklý běs a křik!
Pohár zmaru než se skácí se stolu,
slyšte nás, jak všichni mřeme pospolu
v poslední náš den:
nože, nože ven!