Už vidíš říši našich okamžiků?
Nuž – vzhůru hlavu, buď mi veselá!
Mé srdce dnes je plno, plno díků,
však nechci, aby slova šuměla,
třeba má duše na nich stavěla,
když rovnala mi hlavu, prsa, šíji.
Hle, klenba chrámu, jak se zatměla!
Modlitba naše není litanií.
Pojď se mnou ven! Co v síni mučedníků?
Ať hudba sebeslavněj zahřměla,
má prsa touží po lidském zas křiku,
v němž mnohá duše plachá omdlela,
s nímž země vždy se ráda zachvěla.
Pro tebe bít se, dokud tady žiji –?
Vždyť nechci, drahá, abys trpěla.
Modlitba naše není litanií.
Teď nech mne jíti ještě k mému šiku.
Kam vaše moc se, rýmy, poděla?
Byly jste mužná hrstka bojovníků,
a vaše kořist – kořist anděla.
Ať jiná píseň chrámem zazněla,
vám stačí přec, co řádky ve vás kryjí?
Jen vizte, milá jak se zarděla!
Modlitba naše není litanií.
Villone, mistře můj, už hříčka nesmělá
je tvá mi balada, já důvěrněji žiji.
Pojď, Magdaleno, vzhůru z kostela!
Modlitba naše není litanií!