BALADA VII

Tváře hoří růžičkama – mně je, že jsi z hrobu vstala. Jako by ti smrt dnes sama zlaté vlasy učesala,

jako by tě z hrobu vzala, přede mne tě položila. Větrá srdce jako skála. Což jsi moje – věčná milá?

Roste štěstí mezi náma – mně je, jak bys v hrob se brala. Tvrdá všednost – černá jáma, co se na tě načekala,

by tě celou zasypala! Pro ni jsi se narodila, jí svou lásku abys dala? Což jsi moje – věčná milá?

Den se tratí pod rukama – mně je, jak bys v mraku plála, zahalena temnotama jako bys mne milovala.

Proč jsi mne však nezahřála? Kde je údů něžná síla? Což tě tvář má polekala? Což jsi moje – věčná milá?

Sto nocí bys utíkala – však ses ženou narodila! Přijde čas, bys mou se stala! Což jsi moje – věčná milá?