Když ptáci zpívají a hlava pobolívá,
pojď, Magdaleno, kde náš tichý kout,
tam naše krev si v skráních krotce zpívá,
že nemůže ni chvíli utichnout,
tam zmlká smyslů různohlasý soud,
tam svítí v srdce nejjasnější klid
a duše musí na vše vzpomenout:
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
Proč truchlit, hlavo má, že svět se jinak dívá
na život nejhezčí, jenž mládím moh by slout?
Co v pestrou duhu vše v tvých zracích splývá,
já musím všechno k sobě přivinout,
več nedoufáš. Kde chceš zde spočinout?
Tam nahoře – snad může krásně být.
Leč na věky? Kam chceš to s mraky plout?
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
Jdou časy, všednost s věčností kdy splývá,
kde v tichu hřímá jejich silný proud.
Pojď ke mně, opři se! Zde jedno jenom zbývá:
na zemi oddaně se, pevně přitisknout!
Tam srdce rodí se, jež zbavena jsou pout,
a za volností jdou. Což neslyšíš je bít?
Po věčném klidu ptá se jenom bloud.
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!
Věř, celým světem doved bych teď hnout!
Kde láva v centru žhne, tam rodí se můj cit.
Nech dnes ho zase – tiše procitnout:
Pro kouzlo vzpomínek už potřeba je žít!