Až pod oči si stříkla voda slaná.
Nuž – vzhůru do proudů ať loď si vyletí!
Když naše vlny hledaly si pána,
ať sevřou loď si ve svém objetí!
Kéž jízda ta mou lásku posvětí!
Nuž – vzhůru, vlny, s písní dunivou!
My vyjeli a chceme dojeti!
Ó jděte dále věčnou drahou svou!
Hle, cizí loď! A jaká v prsou rána!
Však z odvahy přec málo vezme ti.
Na bok se kloní jiná utýrána,
kdes viděl včera koráb mizeti.
Však brzo pluješ mezi třiceti
a mezi stem. To loďstva věků jsou!
Vy svatých bouří vzácné oběti,
ó jděte dále věčnou drahou svou!
Nám věru všem vždy krásná smrt je přána,
my k ráji chceme, ne už k podsvětí!
Tak mluví hvězda vírem věků štvaná,
již v koutě mračen můžeš viděti.
Jdou týdny, roky – přejdou staletí –
kam dnes to hvězdy s námi zase jdou?
Což dáte ruku svému dítěti?
Ó jděte dále věčnou drahou svou!
Oh, naše hvězdy! Jaké zajetí
vám zbraňovalo zářit dnem i tmou?
Mou buďte slávou, naší závětí –
Ó jděte dále věčnou drahou svou!