Což začíná se vskutku život nový?
Já nad tvou láskou dělal přece kříž.
Má duše toulala se nad hřbitovy,
že mrtvý život šel k ní blíž a blíž.
Proč s obavami ještě k nebi zříš?
Viz, touhou tvou jak zmužněly mé rýmy!
Jak tiše každý nese svoji tíž –
nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
Nad hlavou tvou jak šuměly by sovy
a k měsíci jak šla bys výš a výš.
Jdeš kolébána neslyšnými slovy
a neslyšnými slovy hovoříš.
Ó, náměsíčná, zastav se mi již,
než zřítíš se mi s myšlenkami svými,
než hrůzu pádu i v nich ucítíš!
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
Má duše dnes tvůj každý pohled loví,
však ještě neví: hlídáš nebo spíš?
Kéž hlava tvá ti všechno brzy poví,
co léta tušíš, o čem dobře víš!
Své zvony slyšíš, ještě neslyšíš?
Již chtějí hučet do soumračné zimy.
Však dutě zní to, polekaně – slyš!
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!
Ó, srdce plaché, ztiš se přece, ztiš!
Už září ve tmě pohled oka přímý.
Však třesot rtů svých ještě necítíš?
Nuž, ulehči jim slovy upřímnými!