Nad známou knihou nachýlen
se vracím v zašlé, krásné časy...
A v duši živne každý sen,
jež hlava moje upředla si,
když první verše – hošík pouhý –
jsem kdysi vážně počal číst,
kdy nevýslovně sladké touhy
mi budil každý jejich list.
A potom, v letech pozdějších,
vše hltal jsem, co doba nesla
a jiné směry z jiných knih
tu vznikaly, a nová hesla
a v boji za ty nové změny
tu každý kolem k meči sáh
a knihy staré zapomněny
kams zapadly a skryl je prach.
Však jako dobrý přítel dnes
mi kynou vstříc ta známá slova
a nejen starých citů směs –
i vůni listů cítím znova;
ba, jsou to ony listy zlaté,
jež za těch uplynulých let
v zrak slzy svedly častokráte
a duši v nový, bájný svět.
Ba, je to hudba roků těch,
kdy k letu mladý duch se strojí
a ve dnů všedních zápasech
a ve pravěkém o chléb boji
ta hudba jemu ve sny zněla
a v srdce lila nadšení,
že rozpjal mladá křídla smělá
ku věčné krásy prameni.
A jako lepších časů zvěst
ty řádky planou v doby nové –
v nich vaše zlaté srdce jest,
ó první naši slavíkové,
a nad nového věku nudou
vždy vítězící bude žít –
vždyť z písní jeho pláti budou
vždy s věčnou pravdou vřelý cit.