Už zapomněl jsem, že jsem verše psal,
dnes jako cizí čtu ten starý zpěv, –
a hle, z těch řádků mluví známý žal
a nalézám v nich srdce svého krev.
Co rozmanitých zbudilo je dob,
jak různých stavů duševních to skryt –
a ze všech zřím těch minulosti stop,
že vždycky upřímný z nich mluví cit.
A snům, jež k žití budily je kdys,
a touhám, v nichž jim srdce našlo dech,
jsem dosud poddán... A snad našel bys
dnes čerstvou stopu krve v řádkách těch.