Bludům všem jsem výhost dal,
jimiž duch můj vířil,
s lidmi jsem se vyrovnal,
s osudem se smířil.
Nevyzvána, ruko má,
v struny citu sáhlas!
Nuž – kdo nechceš, neposlouchej,
nezpívám tak nahlas.
Tobě však, jenž se mnou jdeš,
nebudiž to líto,
že jsi vlídným shovíváním
zbudil písně tyto.
Uvykl jsem mlčky jít,
jda vždy sám, jen s bázní,
pláčem – štěstím probuzena
teprv píseň zazní.
Což ta píseň! Marnou je!
Zbývá touha smělá:
jednou smět, ah, aspoň jednou,
vyblouznit se zcela.