To símě smutku zrádné
tak těžce v srdce padne,
snad na rtu píseň zbudí,
mníš, snadno že s ní odletí,
však nepřestane boleti
a dále v prsou studí.
Je píseň volné ptáče –
jak slza v proudu pláče,
jen jedna krůpěj hoře.
Jich tisíc z očí odkane,
však v srdci přece zůstane
to celé smutku moře.