Když na vojnu jdou vojáci,
strach mají v srdci, chudáci,
jak nový svět je pohostí
svou starostí i radostí.
A než překročí domu prah,
chce matička ten sejmout strach
a v srdce své, tak smutné již,
chce ještě tuto složit tíž.
Na srdci, ústech, u čela
mu svatý křížek udělá,
pak slzám, knize modlící,
svou duši svěří plačící.
A v radosti i nesnázi
jej modlitbou svou provází,
ať přijde týž, ať pozměněn,
vždy její láska roste jen.
A bez matky kdo je a sám,
ať na hřbitov k ní zajde tam,
na hrobě jméno vysloví
a srdce její odpoví.
I pod hlinou to ucítí,
že starost v srdci kotví ti,
svým mírem tebe zastírá –
vždyť láska její nezmírá.