Dech jara zval mne k toulce snivé –
ó jasně vzpomínám těch chvil,
kdy v touze teskné, opojivé
jsem pod jabloně zabloudil.
Ty stromy plály mořem růží
a nad nimi sbor zářil hvězd –
v té chvíli proč se srdce úží,
proč náhle v něm tak divně jest?
A kolem vše tak jiné, jiné,
tak svaté, jako nikdy dřív...
A náhle z duše píseň plyne,
cit rozvíjí se v květu div.
Ó velká chvíle sladké tíže,
kdy první básní chví se ret,
kdy samota tě kouzlem víže
a marnivostí láká svět...
A v žití zhynou snové marní –
a pozdě, v stesku velikém,
zříš, že jen v jedné noci jarní
tvé srdce bylo básníkem.