Nuž, půjdeme... Hle, cesty už se dělí –
Ty v budoucnost, já v upomínek klín,
jest konec pohádky a sen můj smělý,
jak všechny před ním, promění se v stín.
Na stromě mládí vykvetly mi růže,
a věnčen jimi chtěl jsem jíti v svět,
však dřív než ruka se jich dotknout může,
již uvadne a opadá ten květ.
Nuž půjdeme... Však slza kane lící –
ó bojím se té chvíle nejbližší,
kam svedu tě, mé srdce zoufající?
zda ještě kde se stesk tvůj utiší?
Ó půjdem zas, kde těžké žití všední
cit každý zašlape, jenž touze drah,
a hrdosti své zbytek třeba slední
před nohou tvou, ó lásko, hodím v prach.