Den za dnem míjí – přešla leta mladá,
a ještě touhy v sny mne svádějí;
den za dnem míjí – denně tiše padá
květ za květem se stromu nadějí.
Ne naděje – ty dávno jsou mi cizí,
cos jiného s mou srostlo bytostí,
pod chmurou dnů mé touze často mizí
a zase sluncem z nich se vyprostí.
To láska jest – a přes zklamání mnohá
v ni víru mám, ač pro mne nesmí kvést,
ji v srdci chovám jako svého boha,
jenž nezjeví se – ale přece jest.