Ó poutníče, s nímž štěstí
mne vedlo přes lesy,
kdys přijdem na rozcestí
a „s bohem“ dáme si,
tam osud bude státi
a určí kudy kam,
mne do mých lesů vrátí
a tebe k zahradám.
Tam, kde ty lesy táhlé,
byl mnohý pustý kout,
kde smutné srdce náhle
si přeje spočinout,
tam potok s písní ptačí
a vlhký jedlí stín
bol zaplašiti stačí
ti duše ze hlubin.
Až kdys tě smutek zmůže,
až přesytí tě ples,
až sevšední ti růže –
ó vrať se pak v náš les,
ze světa jásavého
se navrať spočinout
v stín tichý srdce mého,
v ten pustý lesní kout.