Když srdce blaží lásky vznět,
když píseň opouští můj ret,
když na keři zřím planout květ,
či když se oko v západ noří,
kde slunce hoří
vždy dím: Dnes naposled!
Když v smutek dny mne svádějí,
dál v prsou chovám naději,
že lepší den mi přijde zpět;
když v hrudi své však štěstí nosím,
tu o smír prosím,
řka: Vím – dnes naposled!
Víc nechci, než být připraven,
že méně podá příští den
a klidně opouštěti svět
a srdce, jímž vždy bázeň chvěje
mít bez naděje,
až zazní naposled.