Svázala raneček,
na cestu se dala,
kudy šli vojáci,
po cestě se ptala.
– Jaké to, matičko,
po vojácích ptaní,
vždyť vy jste už stará
k jejich milování.
Za vojáky přece
moje srdce touží,
já je najít musím,
synek můj tam slouží.
– Synek váš už není
ve vojanském svazku,
ach, on se zastřelil
pro nešťastnou lásku.
Šidíte mne páni,
lživá jsou ta slova,
syn můj ještě žije,
matku v srdci chová.
Vždyť já jsem mu řekla,
matka přeubohá:
nezapomeň na mne,
ni na pána boha.
– Zapomenul na vás,
na svět, kamarády,
pro to děvce jedno
zhubil život mladý.
– Pro to děvče jedno
pro vojanskou svízel,
se střelbou a hudbou
pod hlinou nám zmizel.
Ach synku, synáčku,
to ta vojna dělá,
že jsi na matičku
zapomenul zcela.
Ach synku, synáčku,
žes nevzpomněl na ni,
byl bys ještě doufal
v boží slitování.
Byl bys v jejím klíně
vyplakal svůj smutek,
nebyl by ji zabil
ukrutný tvůj skutek.