Strašlivá hudbo, falešné tony,
které zní v cirku, znám vás, ó znám,
dobře znám polky, kvapíky ony,
denně jež k reji hlaholí tam,
nápěvy staré, souzvuk tak děsný –
denně mi planou výčitkou ve sny.
V hlaholy písní, lýry k nimž ladí
básníků mnohých nadšený voj
o kráse lesů, zápalech mládí,
nyjících láskou, zovoucích v boj –
jako ta hudba v cirku jež znívá,
stará a špatná píseň má zpívá.
Ve znění její ostře bič práská,
Pegas můj musí kolem se hnát
a moje Musa, ubohá kráska,
musí se učit na laně stát,
provádět skoky po žití celé,
napřed ty prosté, potom ty smělé.
A já jsem při tom paňáca hloupý,
kterého vítá publika smích,
jakmile s křikem do kruhu vstoupí;
zatíná ruce v maškarách svých,
v oku se slza objeví spěšná
a to je konec – němohra směšná.