Ty ptáš se, srdce mé, kdy půjdem zas
tou cestou známou, krásné sny kde kvetly,
kde u cíle měl uvítati nás
zjev mladých tužeb, nádherný a světlý?
Už nikdy, srdce mé, už nikdy.
Ty ptáš se, srdce mé, kdy vichrům zlým
zas nastavíme smělou hrdost svoji,
smích naděje metnuvše ve tvář jim,
svou víru ve vítězství v každém boji?
Už nikdy, srdce mé, už nikdy!
A ptáš se, kdy se Bůh nám navrátí
a cestu naplní nám svatou září,
kdy budem směti v sladké závrati
v prach pokleknout před Jeho skvělou tváří?
Už nikdy, srdce mé, už nikdy!
Jsme nad propastí stále. Tma je kol
a pusto – v očích už ni stopy vláhy...
Ty ptáš se, srdce, kdy nám usne bol,
kdy dostihneme přece konce dráhy?
Už záhy, srdce mé, už záhy!