Můj starý přítel podzim je tu se všemi svými rozmary, i duši mé, i všemu světu svůj smutek nutí prastarý,
své dekorace všady věsí: zář muchomůrek v tmavé lesy, mlh bílý závoj nad údol, mráz do trávy, v lán oheň dětí
a babí léto v holé sněti; vše převrátil tu kolem kol, on ještě sezval vichry dravé, by rvaly stromům pestrý list
a vyhnal ptáky stěhovavé z jich útulných a teplých hnizd. Ó leť si, ptáče, leť si jen, kam voláno jsi touhou,
snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň – spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým.
Leť, zapomeň na rodné háje, kde těkalo jsi v jarních dnech, na hnízdo své – bouř servala je se vzdušných snětí v mokrý mech,
tam setlí, shnije zanedbáno, však tebe kdesi zářné ráno ve kraji cizím pozdraví. Snad nezahyneš dlouhou poutí,
snad křídla smělá neklesnou ti, snad dálný let je neznaví a cíl, jenž tajemností láká, kéž duše tvojí nezklame –
nuž vzhůru, vzlétni nad oblaka a dej se v kraje neznámé. Ó leť si, ptáče, leť si jen, kam voláno jsi touhou,
snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň... Spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým.
A nevracej se více domů z té svojí říše kouzelné, do kolébavých větví stromů své hnízdo hledat útulné,
tam nedbej stesku, zlaté ptáče, či přej mu, ať se povypláče vždy večer v zpěvu tesklivém, však nevracej se v naše strany,
neb starý domov zanedbaný již přestal ti být domovem. Zde poušť je, mráz a vichry divé jak posměch v proutí šelestí,
tvé srdce blouznivé a snivé by puklo tady bolestí. Ó leť si, ptáče, leť si jen, kam voláno jsi touhou,
snad doletíš – snad příští den ti překazí pouť dlouhou; leť, zapomeň... Spěj duchem svým za cílem vábným, neznámým.
Nuž připoj se již k druhům smělým, jež touha volá za moře a nad svým hájem osiřelým, až vzlétneš v mracích nahoře,
pluj dále klidně v dálné říše, jen pohledem jej pozdrav s výše, jen pohled přej mu jediný, jak plavec když na moři dálném
zří břeh kdes na obzoře kalném, věž kostela své dědiny – a nesmí přistát – – se své lodě jen teskný pohled vyšle tam
a spěje zas po šíré vodě k neznámým, věčným hlubinám...
Cookies on Poetry Cove