Má drahá, ty’s mi říkala,
že jako mlsný kocour jsem,
jenž stále běhá za tebou
po cestách denním životem,
Že nedám tobě pokoje
a pěji ti své lásky bol,
ať kupuješ si na šaty
anebo v trhu karfiol.
A pak svým krásným sopranem
jsi krásnou píseň počla pět,
jak Káča běží, utíká
a za ní v patách kocour hned.
Ty’s trochu to však popletla:
Já ubohý jsem kocour sic,
však sám utíkám před někým,
dokud mám kusa zdravých plic.
Ty víš, kdy beru čamaru
a s kyticí kdy chodím přáť –
v dvacátý pátý listopad
ach! svátek světí moje máť...