Na palouku v svěžím věnci květů bujný se tam strojí rej: děvče mladé, smích na kyprém retu tančí, víly půvabněj’ –
v patách za ním při každičkém kroku v tanci, mihu, přeletu i skoku kocour černý jak zlý čaroděj. Rozpoutaná, čupřinatá kštice
potem lne na čela sníh, granátem žhou rozpálená líce a přec s retů tryská smích, smíchu slza blýská řásnou clonou,
uštváni jsou oba honbou onou, ale neustává žádný z nich. Dál se točí dívka vířným kruhem vzduchem vlaje řasný šat,
v hbitém reji prchá před svým druhem, jenž se za ní pouští v chvat, jako motýl za ní těká v kolu přes tulipán pestrý, přes violu,
přes peřestý, květinatý sad. Tu se mihne přes žlutavou stezku stínem hrdých platanů, tu zas letí v mihotavém blesku
skrýt se ve stín altánu; tu se kryje mezi máku stonky, mezi růže, narcissy a zvonky a za šedý mramor fontánu.
Bujná hra! Však také tak jsem hrával za svých zašlých, mladých let, za děvčaty na hon jsem se dával, vzňal mne každý vnady květ,
leč to prchlo – se zimou když nyní ve vlas slétlo stříbrotkané jíní, kmetu za to jest se zastydět. Těžce nyní noha v před se šine,
špatný podnikal bych hon, místo zpěvů jásavých se line z úst jen skřehotavý ton, a když vtipem, satyrou chci blesknout –
jen po zašlém humoru lze stesknout, a kdož ví, zda za co stával on! Ty však, dívko, víři dál v tom reji, prchej v sadu přes růže,
važ si doby mládí! Kouzlo její v hře i žití pomůže; ať tě kocour strasti za šat chytá, honí tě a na tě léčky splítá –
přec tě nikdy chytit nemůže!
Cookies on Poetry Cove