Mám staré ženy rád, ty staré, chudé ženy,
ty scvrklé, šedivé, se spoustou vrásek v lících,
jež v sešlých šatech zřím se šourat po ulicích,
či v chrámě na schodech u chladné sedat stěny.
Jsou všude obtížny a zbytečny jsou stále,
jdou tedy v kostely se modlit, za zemřelé,
za svoji minulost, za svoje žití celé,
i za to děkovat, že mohou trpět dále.
Jdou stářím shrbeny, jich krok je kolísavý,
div tělo vychudlé se nerozpadne málem,
jsou samy, samy tak, jdou v odříkání stálém,
jen trochu vzpomínek kol staré létá hlavy.
Ó mnoho trpěly v tom bouřném žití spěchu,
ó mnoho toužily a vše jim bylo vzato,
po marných nadějích jim osud nechal za to
jen trochu bolesti a trochu toho dechu.
Ó jak jste smutny tak, když jdete mezi námi,
ó jak jste trpěly, vy panny, matky, báby!
Mám staré ženy rád, mne vždycky k nim to vábí,
že chudé, smutné jsou, tak staré a tak samy.