Ze stránek zažloutlých, hle, rodinného alba
tvář mnohá dívá se, jež dávno je nám cizí,
rys její vybledl nám v mysli jak ta malba
a dříve vzpomínka než onen obraz zmizí.
To našich rodičů jsou známí z doby mládí,
s ní také zanikli, my neznáme ni jmena
a jenom ke smíchu nás podobizna svádí,
kde jejich posice je divně sestrojena.
A jsou to příbuzní, tu kmotrové, tu strýci
a tety v čepečkách a s mocnou krinolinou,
na klíně šáteček neb knihu svírající
a divné účesy se po skráních jim vinou.
A citem nevolným my tušíme je jaty
v tom zvláštním úboru, jenž jejich údy halí,
vždyť jenom výminkou ty vzácné vzaly šaty,
by pro své potomky je vypodobnit daly.
Jen v dětských vzpomínkách nám ještě v mysli tanou,
anebo ve chvíli, kdy v ruce album berem,
nám o nich vypráví máť s lící zadumanou
a vždy jsou zastřeni nám pohádkovým šerem.
Však jednou sestará i naše album módní
a ztemní budoucnost ty podoby, dnes jasné,
my budem vzdáleni svým duchem, žitím od ní
a naše budoucnost v zpomínce příštích shasne.
A času záclonou až šerou, dlouholetou
my budem přikryti a vlídnou černou zemí,
pak, drahá, stanete se mythickou též tetou
a já tím přítelem, jenž zapomenut všemi.